Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Období počínající na albu "Precambrian" a plně propuknuvší na následných "Heliocentric" a "Anthropocentric", kdy se Robin Staps se svým kolektivem zřetelně soustředil na provedení a jakýsi hudební "dizajn" více než na vlastní obsah, sice zdánlivě skončilo nebo bylo jaksi vyváženo na sérii "Phanerozoic", přesto se tento poněkud kontraproduktivní přístup projevuje i na v pořadí desátém albu "Holocene". Rozporuplná hodnocení, na která jsme si u produktů THE OCEAN už celkem zvykli, tedy budou evidentně pokračovat, protože příznivci košaté formy plné rozevlátých a silně prokombinovaných aranží si i zde přijdou na své, stejně jako kritici mohou i tentokrát vyčítat ono přespřílišné soustředění se na prezentaci obsahu, který nepovažují za adekvátní k vynaloženému úsilí kolem produkce.
Úvod alba "Holocene" pokračuje v tomto boji, kdy zdařilá forma nabízí příjemnou auru zvukové koláže, která je ale poskládána z ne příliš výrazných útržků, takže jako celek nepůsobí příliš pestře. Na mnoha místech vlastně skladby sklouzávají do preludování, které jako by se chvílemi ztrácelo v rovině improvizací, jimž ale chybí vypracované a promyšlené nosné motivy a zajímavé melodické postupy. Příkladem budiž utahaná "Sea of Reeds". Skladby se tak převalují v příjemném oparu jakoby doprovodné zvukové kulisy, při které často marně čekám, že se objeví to hlavní a výrazné popředí, tedy silná linka, refrén, pompézní melodie nebo robustní riffy, viz monotónní "Preboreal". Je to trochu škoda i díky tomu, že tam, kde THE OCEAN dokáží načrtnout a vymyslet zajímavé motivy, nakonec nevyužijí svůj potenciál, neboť tyto výraznější linky obalují zbytečnými dalšími vrstvami. Snaha o jakési pseudoorchestrální vyznění tak sice může působit efektně, ve výsledku se ale hudební obsah jaksi rozplyne v mlze. To je příběh prvních tří skladeb. Naopak poněkud prázdně působí až minimalistická "Atlantic", kterou zachraňuje pouze příjemná vokální linka a vypjatější závěrečná pasáž.
Metalové fanoušky zřejmě nepotěší, že první půlka alba je v podstatě úplně mimo jejich styl. Je to trochu jiný svět plný artrockové hladkosti se snad až příliš přívětivou tváří, kde s absencí ostřejších riffů bohužel odchází i pestrost. Snad na tom má svůj podíl i Peter Voigtmann, který svou elektronikou výrazně usměrňujě celkové vyznění. A to i přesto, že jeho práce je trochu skryta v pozadí. Jsou to ale možná právě tyto vrstvy, které uhlazují a sjednocují ostatní obsah a ten jako by se těmto kulisám přizpůsoboval. Takový pocit navozuje nejsilněji rozvláčná "Sea of Reeds", kde táhlé zvuky v pozadí a náznaky dechových nástrojů strhávají do unylé ospalosti.
V druhé polovině alba však přicházejí na řadu i ostřejší výbuchy, které kontrastně s náladovou uvolněností vystupují do popředí a jsou přímo osvěžující ve skladbě "Subboreal", kde se zjevuje aura oné živelnosti, kterou THE OCEAN kdysi oplývali. Silová složka se dostavuje i v "Unconformities", kterou kromě kytarově silných pasáží osvěžuje i výrazný hlas švédské popové zpěvačky Karin Park. Pestrá až mnohotvárná klipovka "Parabiosis" je pak asi logickým vrcholem. A závěrečná "Subatlantic" s oživujícími orientálními motivy je velmi pestrá i díky změnám tempa a důrazu. Nakonec je to tedy hezky fungující hudba, a to včetně vokálů, které kdysi v melodické rovině až tak přesvědčivé nebyly. Dnes už se můžeme bavit o tom, že je vše zvládnuto a snad konečně platí, že soustředění se na provedení přináší své ovoce v podobě po všech stránkách dotažené produkce.
Tak, jako neexistuje objektivní pravda při hodnocení jakékoli hudební produkce, tak i subjektivní vnímání nálad je z velké části osobní věcí. Pro tvorbu THE OCEAN tohle platí opravdu silně a osobní je to zřejmě především pro samotného Robina Stapse. Jako posluchač se pak musím smířit s jeho představou a doufat, že se protne s mým vkusem, což se v případě alba "Holocene" stalo jen částečně, a to paradoxně přesně v intencích dvojakosti formy a obsahu. Protože používané postupy ve spojení s hrubostí a agresivitou dokáží útočit na primární pocity, v uvolněných pasážích ale tento obsah jaksi nestačí, neboť tam už je to o jemnějších nuancích vnímání, kde jako posluchač prostě potřebuji silnou melodii, výrazný motiv, který upoutá. "Holocene" je v tomto ohledu někde na půli cesty, kdy nevyváženost aranží tak trochu zadupává do země náznaky silnějšího hudebního obsahu. Ale i tak je zde dostatek zajímavých momentů a vydařená prezentace dělá z alba příjemný zážitek. A o to vlastně jde především.
Další dílo, kde Robin Staps svádí svůj boj formy s obsahem. Poněkud unylý úvod alba naštěstí vyvažuje pestřejší druhá půle, kde artrockovou ospalost prořízne i trocha agresivnějšího důrazu. Výsledek někde na půli cesty.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.